Svobodný jih - 2024

Svobodný jih

Ulf s Yrsou se až do poslední chvíle mohli těšit z úspěšného dobývání a plenění. Vše probíhalo dle jejich představ a každou chvílí by už bývali zašlapali křesťany do země, jen kdyby nebylo dobře vyzbrojených a vycvičených posil, které Anderovi a jeho bojovníkům připluly na pomoc až ze samotné Svaté říše Římské. Jejich schopnosti a odhodlání obrátili průběh celého tažení dvou jarlů a před branami města se tak právě oni poprvé ocitli v nevýhodě a byli nuceni čelit porážce.

Jarlům seveřanů však hrdost bránila zkrátka přijmout neúspěch a se sklopenou hlavou se vrátit domů. Žádné příměří, žádná bílá vlajka – seveřané se budou bít do posledního muže. Plán, který se nesetkal s kladnou odezvou u huskarlů, kteří je až do té chvíle věrně následovali. Zpočátku uklidňovali sami sebe, že se jedná o plané řeči na povzbuzení bojovníků, ale s každou další porážkou se Ulfovi a Yrsiny taktiky stávaly zbrklejšími a nesmyslnějšími. Muži a ženy pod jejich velením umírali a často bylo na vině jen a pouze to, že bitevní plány ovládal hněv a pýcha dvou jarlů.

Jakmile již ten prostý fakt, že Ulf s Yrsou svá prohlášení mysleli smrtelně vážně, nebylo možné dál popírat, huskarlové sebrali své vojáky a ponechali jarly jejich osudu před branami města. Věděli však, že jako zrádci se do své domoviny vrátit nemohou a usídlili se tedy v nedalekých horách. 

Nebyli tam však první, ani jediní. O své místo v této nové zemi museli soupeřit s místními horskými kmeny. Proběhly střety a byla prolita krev, ale netrvalo tomu dlouho, než obě strany začaly v té druhé vidět možnost spojenectví, nikoli nepřítele k vyhlazení. Huskarlové měli zbraně a vybavení, které chybělo horským kmenům. Ti zase měli hrubou sílu a počty, které momentálně chyběli huskarlům. Společně viděli možnosti, které jim tato aliance dává a už se nechtěli spokojit s pouhým schováváním v horách. Nedaleko stálo několik vesnic – bez obrany a bez vládců. Huskarlové s horskými kmeny plánovali dobýt tyto vesnice, místní sedláky zotročit a žít v pohodlí jako pánové. Jak řekli, tak i udělali.

Město Andera Staffansona se mezitím zotavovalo z nedávných strastí a Svatá říše Římská byla připravena udělat vše pro naplnění svých dalších ambicí. Posily, které vyslali měly ještě jeden další cíl – silou obrátit na křesťanskou víru celý zbytek pohanského Dánska.

V této době plánování a čerpání sil dorazil se svými vojáky kníže, který ze všeho nejvíc toužil po slávě a věhlasu. Doufal, že při bojích v této severské zemi dosáhne obojího, leč zpráva s žádostí o jeho pomoc přišla pozdě a když dorazil, bylo již po bitvě a město zachráněno.

Odmítl čekat na začátek připravované křížové výpravy, jelikož tušil, že dorazí jiní velitelé, jiní šlechtici, kteří se budou snažit získat slávu a navíc může trvat celé roky, než se budou moct vrátit zase domů. Kníže věděl, že jeho jméno se v takovém zástupu snadno ztratí, a že během křížové výpravy pro sebe uznání a obdiv nezíská.

Ohlížel se tedy rychle po jiných příležitostech, které by mu dovolily zapsat se do historie a být znám jako hrdina. Netrvalo dlouho a jeho zrak padl na zubožené a zotročené sedláky, kterým nyní již pevnou rukou vládli huskarlové spolu s horskými kmeny.

Kníže tento prostý lid osvobodí, zpřetrhá jejich okovy a kdyby ho pak chtěli obdivovat a uctívat jako jejich zachránce, bránit jim nikterak nebude.